Nadpis zní jasně... i to vcelku jasné je... Článek se totiž nebude motat okolo ničeho jiného, než kolem mých pocitů z blížícího se školního roku 2019/20. V článku proto, prosím nehledejte nějaký skrytý význam. Není tam. Prostě to jen chtělo ven...

Ač se to může zdát pro většinu školáků i studentů šokující, prázdniny končí opravdu již za týden. Šok následně vystřídá obrovská tendence nakoupit do začátku školního roku alespoň nové potřeby a sešity. Pro někoho to znamená nové tužky, zvýrazňovače a propisky... někomu stačí třeba nový Ipad. První nervy tak vystřídá, alespoň částečné těšení se na zahájení nového školního roku. A teď, opravdu závidím všem vysokoškolákům, kteří semestr začínají až od října.

Sama poslední dny přemýšlím, jaké jsou vlastně mé pocity z konce letních prázdnin. Těším se do školy? Nebo mám strach? Z čeho? Myšlenky jsou různé a prolítávají mou hlavou téměř nonstop. A můžu všem do očí lhát, když jim řeknu, že tu školu nechci ani vidět. Ve skutečnosti z ní nemám až takový strach, možná se dokonce i těším...

Jako studentka školy, která totiž studuje v úplně jiném městě, než bydlí, musím uznat, že je pro mě bydlení jinde určitá forma odpočinku. A to alespoň po určitou dobu. Nechci teď intr nijak vynachválit. Bydlení tam je občas náročnější, než bych osobně chtěla... než bychom všichni chtěli..., ale je to levnější, než někde shánět pronájem, na který, jako nevydělávající člověk, prostě nemám. Občas tak musím skousnout některé spolubydlící nebo hluk na chodbách v časech, kdy by mělo být ticho nebo snědené jídlo z lednice, které jsem měla mít k večeři. Ne, intr je občas děs běs, ale i tak se tam dá vydržet. A když k tomu přičtu ještě své mimoškolní aktivity, které můžu navštěvovat jenom kvůli tomu, že mám kde přes týden bydlet, jsem vážně šťastný člověk. Z intru mám tedy strach jen částečně, protože, co nový rok, to noví studenti a nové rozhození do pokojů (i když vždy jen částečné).

No, a pak je tu škola jako taková. Písemky, učení a odevzdávání úkolů. Čím se to blíží, tím spíš jsem vytočená z úkolů, které nám učitelé nacpali na prázdniny a které dělám už od začátku srpna. Vždy v krátkých pauzách, abych se pak nemusela hnát těsně před školou, což se teď, vedle těch nervů, opravdu vyplatilo. (Ale je pravda, že zas tolik toho na prázdniny nebylo, abych to zbytečně nedramatizovala...). Na školu se vlastně (když pominu tu hromadu povinností) celkem těším. Na konci minulého školního roku jsme si snad ve třídě sedli ještě víc, než kdy dřív. Začínám chápat, co myslí lidé slovy "na střední jsou ty nejlepší vzpomínky...nebo... střední jsou ty nejlepší roky...". Rozumím a (prozatím) souhlasím. Se základkou se to absolutně nedá srovnat a s vysokou to (pro změnu) srovnat ještě nedokážu.

Tím se dostávám k bodu, ve kterém se momentálně nacházím a tím je rozvrh pro letošní školní rok, který neúnavně sleduji od začátku srpna. Nepotřebuji ho znát ani tak kvůli předmětům jako takovým, ale kvůli času začátku výuky každý den, který je pro mě v tuto chvíli opravdu rozhodující už jen kvůli dojíždění. Ve zkratce: sedmá hodina v pondělí by mě mohla zabít... respektive, rozhodla by o faktu, že budu muset dojíždět na intr již v neděli večer... což jsem do této doby nepodstupovala a ani se mi to dvakrát podstupovat nechce...

Když jsem si teď přečetla svůj rok starý článek o tom, jak zabojovat s některými špatnými dny ve školním roce, trochu se mi ulevilo. Je zajímavé, jak snadno člověk zapomíná na věci, které mu uleví. Místo toho sami sebe pořád jenom trápíme. Tak, pokud se školního roku bojíte, zkuste si přečíst článek:

NOVÝ ŠKOLNÍ ROK SE POMALU BLÍŽÍ, MUSÍME SE HO OPRAVDU TAK BÁT?

Třeba vám pomůže stejně, jako pomohl mě a nebo si jen utvrdíte, co už sami možná znáte... :)