Atunai

Jak se uvolnit při kresbě? Co pomůže při začátcích se zachycením reality?

Ať se nám to líbí nebo ne, školní rok opět udeřil. A pro každého z nás je vždycky alespoň něčím těžký. Ať už jde o brzké vstávání, dlouhou školu, málo našeho volného času nebo o otravné spolužáky. Jak se poprat se školními dny, které mohou zdánlivě vypadat jako největší "strašáci" jsem se zamýšlela v článku Nový školní rok se blíží, musíme se ho opravdu tak bát?. Myšlenka "Zpříjemni si svůj den" mi přišla docela jednoduchá a účinná. A za nedlouho jsem se nad tím sama přesvědčila.

Aniž bych to totiž vědomě tušila, poslední týden prázdnin jsem si zpříjemňovala malováním (což běžně nedělám). Konec se blížil neuvěřitelnou rychlostí a já byla nervóznější a nervóznější, a tak jsem začala přemýšlet, co by mi mohlo se strachem z nového školního roku pomoci. Napadli mě patroni. Mí smyšlení patroni, kteří by mi pomohli postavit se svým obavám čelem. Jsou to sovy. Sovy proto, že se mi líbí pomyšlení, jak mě sledují z nějakého vzdáleného stromu, jak jsou tiché, nenápadné a ostražité, jak mě hlídají především v noci, kdy jsou mé obavy největší.

Jak jsem doufala, mé dvě patronky mi pomohly. Po domalování jsem se cítila odhodlanější do nového školního roku a na to "strašidelné" pondělí jsem se nakonec docela těšila.

Teď už mi zbývá si akorát sehnat rámeček, abych si obrázek mohla někam pověsit. Chci, aby mi pořád připomínal, že nikdy nebudu na nic sama.

Každou sekci vedl pochopitelně jiný vedoucí. Herci měli za úkol nacvičit dialogy podle scénáře, výtvarníci vyráběli kulisy, tanečníci film obohatili o pohybovou složku a hudebníci vytvořili celému filmu hudbu.

Já vedla tanečníky. Vyfasovala jsem deset holek v letech cca 8 - 12 a během úterý jsem s nimi musela secvičit tři choreografie. Holky ve filmu představovaly blázny, proto jsem se je hned ze začátku snažila co nejvíce rozpohybovat tak, aby jim ve finále nedělalo problém stát a jen se ,,houpat" ze strany na stranu. Některé se styděly více, některé méně, ale u všech se stud nakonec prolomil, takže jsme odpoledne mohly začít s nácvikem choreografií. Jednu jsme dokončily, druhá zůstala rozpracovaná, ta třetí zůstala na středeční dopoledne (naštěstí neměla být nijak zvlášť složitá).

A přišla středa. Tady se dostávám k zásadnímu zádrhelu. Dohromady jsme měli mít na nácvik choreografie tři hodiny dopoledne a tři odpoledne jak v úterý, tak ve středu.  Ovšem, polední nácviky se zkrátili o hodinu kvůli běhacím hrám, kterých se musely zúčastnit všechny děti, a pak se nám zkrátil čas i o celé středeční odpoledne kvůli natáčení. Když si to přepočítám, tak jsme měly na nácvik z původních dvanácti hodin, hodin sedm. Za tak krátký čas je náročné vymyslet kdoví jak těžkou choreografii... zvlášť pro menší děti, které do styku se současným tancem přicházejí poprvé, proto jsem celou choreografii postavila převážně na improvizaci. Nakonec jsme ale i přes časové problémy vše stihly nacvičit a natočit a ze mě tak všechen stres najednou opadl.

Ve čtvrtek a v pátek se film stříhal. Děti byly zatím zabavené výletem a hrami a hned v pátek odpoledne proběhla premiéra, kde se film promítl všem rodičům. Nakonec nechybělo ani slavnostní předávání Oscarů všem zúčastněným dětem. Celý tábor jsme tak zakončili a děti propustili po tom náročném týdnu domů.

Když si to všechno zpětně shrnu, pět dní je na takový projekt krátká doba. Všechny záběry se pochopitelně natočit nezvládly, některé jsme museli natočit my, vedoucí a do některých částí jsme doplnili mluvené slovo, aby příběh dával smysl. Nebylo ale nic, s čím bychom si neporadili a i přes své mouchy slavil film mezi dětmi docela úspěch (což nás mile potěšilo). Za všechny vedoucí asi teď můžu říct, že jen doufám, že si tábor děti užily. Já za těch pět dní nasbírala ohromné množství zkušeností a zážitků, tak doufám, že budu mít tu příležitost i příští rok.

Prázdniny se nám studujícím překlenuly už do poslední čtvrtiny. Je šílené, jak rychle to utíká, ale čas nezastavíme ani kdybychom chtěli sebevíc. Ten další školní rok začne, ať se nám to líbí nebo ne.

Mraky jsou nepředvídatelné a tím úžasné. Nikdy nevíme, kolik podob mají a kolik z nich nám předvádí. Jako malá jsem v nich hledala skryté věci, lidi, zvířata, trávila jsem tím dost času. Dodnes bývají zdrojem mé inspirace, a stále mě nepřestanou fascinovat.

Od začátku prázdnin pracuji na takovém malém projektu. Teď, když už jsem jej začala konečně viditelně realizovat, se o něj můžu podělit i zde na blogu.

Meg Myers... zajímavá interpretka z USA...

Fotky snad odjakživa patří do mého života. Jako malá jsem fotila všechno, co jsem viděla kolem sebe. Vše, co se mi líbilo jsem prostě zaznamenala.

Dnes už jsou mé fotky na trochu jiné úrovni (alespoň doufám), i když postup svým způsobem zůstává stejný. Když někam jdu s foťákem, fotím převážně místa a detailní fotky předmětů, které mě nějakým způsobem osloví. Vyvolají ve mně nějakou emoci.

Někdy jsou fotky zase natolik spontánní, jako právě tyhle. Podívám se na nějakou věc, začnu si s ní hrát a pak to vyfotím. Totéž se stalo i v tomto případě. Na stole nám ležely šálky s čajem a konvicí a já si je začala různě přeskládávat. Rozestavěla jsem je do různých obrazců a následně jsem kolem nich pobíhala s foťákem s touhou vyjádřit tu pohodu, kterou jsem v tu chvíli cítila.  Řekla bych, že se to povedlo. Taková odpoledne u čaje mám opravdu ráda.

I když nám posledních pár dní sluníčko příliš nepřeje, nevadí, k takovému počasí, alespoň pro mě, vždycky patří knížky... nebo počítačové hry (to je ale vedlejší :D). Navíc, teď, v době dvou-měsíčního volna budeme mít všichni více času na čtení a určitě nejsem jediná, kdo se nemůže dočkat čtení až do večerních hodin...

Tak, dnes zase jednou trochu hudby...

Oba prodloužené víkendy už bohužel před týdnem skončily. Mým cílem bylo jediné: odpočinout si. To se také podařilo. Mohla jsem alespoň na chvíli vypnout kapitolu ,,škola".

To ale netrvalo dlouho, po třech dnech jsem musela opět nastartovat, abych se z těch všech úkolů o víkendu nezcvokla. V neděli jsem konečně dodělala další úkol do předmětu ,,výtvarná příprava". Ještě předtím, než začaly ty naše skvělé prodloužené víkendy, jsme v tomhle předmětu modelovali... z hlíny (kdo mě zná ví, že mě modelování dvakrát nebaví a taky nejde). Modelovali jsme různé geometrické útvary, které jsme pak skládali do kompozice... z tou taky pořád bojuji. A jako rozvíjení této práce nám bylo zadáno: ,,Udělejte stejné zátiší jako to, co jste vymodelovali z keramické hlíny. Máte na to tři týdny." - to bylo tím, že nám dvakrát v týdnu odpadly hodiny.

Docela jsem se toho bála. I když ve výsledku trochu pokulhává kompozice, což je vidět na té druhé fotce, odvedla jsem tu nejlepší práci, co jsem zrovna mohla odvést. Po druhé bych do toho asi dobrovolně nešla. Tím, že jsem šílený perfekcionista mi taková práce trvá dvakrát tolik času, co ostatním... a že by ten výsledek byl nějak znatelně lepší? To úplně nevím. :D

Moje zpracování na téma ,,Harmonie". Upřímně, úkol to byl složitý, obraz jsem třikrát předělávala kvůli obrovskému kontrastu mezi červenou a zelenou, který stále přetrvával. Nakonec se mi to ale myslím povedlo.

Minulý týden jsem si udělala pár hodinek čas a i přes to, že nejsem úplně sochařský typ, řekla bych, že se to i té veverce docela podobá. :D


S hlínou jsem nikdy pořádně nedělala, ale to ve finále ani tak nevadí. Stačí dva domácí úkoly do školy, nad kterými strávím pár hodin a pak i začínám být v tomhle ohledu docela použitelná.

Ráda zkouším pořád něco nového s nadějí, že mě to chytne. Akvarel mě teď poslední dobou opravdu dost chytl. Postupně se s ním seznamuji. Zkouším, jak barvy reagují při větším i menším množství vody, různě je roztírám a překrývám a sleduji, jak to vlastně celé funguje.

Focení mě vždycky hodně přitahovalo. Pamatuji si, jak jsem dostala svůj první kompaktní foťák k jedenáctým narozeninám, tuším. Už tenkrát jsem jen tak necvakala jednu fotku za druhou. Zkoušela jsem fotit měsíc, hodně mě bavilo focení vody nebo třeba svíček. Kvalita fotek to nikdy nebyla nijak převratná, ale mně to nevadilo. Pořád to bylo kvalitnější než z mé, tenkrát tlačítkové, Nokie.

Od té doby, co jsem dostala svůj první foťák, vlastně fotím dodnes. I když už ne na ten kompakt. Postupem času jsem tak zjistila, že mě hodně baví fotit detail, fotky, za kterými se skrývá nějaký příběh a momentky. A to ať už jde o lidi, zvířata nebo věci.

Tuhle neděli bylo krásně, tak jsem sáhla po fotoaparátu a středem všeho dění se stal náš mazel. Vznikly z toho, pro mě, moc milé fotky. Co myslíte vy?

Jako malé mě hrozně bavilo stavění hradů z kostek. Kostky pro mě byly odjakživa jedním z mála opravdu vděčných hraček...

Znáte hudební skupinu Walk Off The Earth? Možná vám to něco říká, možná přesně víte o koho jde a nebo vůbec netušíte, co je to vlastně zač... Ať už tedy kapelu znáte nebo ne, dnešní článek se bude týkat právě jí.

Už je to nějaký pátek, co si taťka pořídil další CD. Tentokrát album Hearts od zpěvačky Lenny. Vždycky, když CDéčko hraje v autě, já hned sundávám sluchátka z uší a poslouchám tuhle popovou muziku, přesto, že dnešní tuctový pop úplně nemusím, tenhle můžu...

Řecká mytologie mě vždycky nějakým způsobem zajímala.... Tedy, začalo to vlastně jenom díky knižní sérii Percy Jackson (od Ricka Riordana) - kterou můžu vřele doporučit. Je to taková moje srdcovka, na kterou nedám dopustit. Nicméně, díky této knize jsem měla možnost poznat nenásilnou formou alespoň části řecké mytologie, poznat spoustu řeckých bohů, polobohů a jiných bytostí spjaté s řeckou mytologií. Díky bohu za to.

Tentokrát jsem se měla pořádně zamyslet nad scénou z filmu, seriálu či pohádky, která mne nějakým způsobem utkvěla v paměti. Bylo to docela  jednoduché. Smolíkovi jsem sledovala od malička pořád dokola. Úplně nejlepší část byla ta, kde malý Ládínek s taťkou Pepou navazují spojení se svým pra, pra, pra,.. vnukem z třicátého století. A to byl možná ten impulz, který mě dovedl k tomu, to nějak zpracovat.

Před pár týdny jsme ve škole dostali zadáno, abychom vymysleli a vytvořili ilustraci k jakékoliv knížce či úryvku. Já vypracovala tuto ke knížce ,,Čáry života" od Veronicy Roth: