Atunai

Každou sekci vedl pochopitelně jiný vedoucí. Herci měli za úkol nacvičit dialogy podle scénáře, výtvarníci vyráběli kulisy, tanečníci film obohatili o pohybovou složku a hudebníci vytvořili celému filmu hudbu.

Já vedla tanečníky. Vyfasovala jsem deset holek v letech cca 8 - 12 a během úterý jsem s nimi musela secvičit tři choreografie. Holky ve filmu představovaly blázny, proto jsem se je hned ze začátku snažila co nejvíce rozpohybovat tak, aby jim ve finále nedělalo problém stát a jen se ,,houpat" ze strany na stranu. Některé se styděly více, některé méně, ale u všech se stud nakonec prolomil, takže jsme odpoledne mohly začít s nácvikem choreografií. Jednu jsme dokončily, druhá zůstala rozpracovaná, ta třetí zůstala na středeční dopoledne (naštěstí neměla být nijak zvlášť složitá).

A přišla středa. Tady se dostávám k zásadnímu zádrhelu. Dohromady jsme měli mít na nácvik choreografie tři hodiny dopoledne a tři odpoledne jak v úterý, tak ve středu.  Ovšem, polední nácviky se zkrátili o hodinu kvůli běhacím hrám, kterých se musely zúčastnit všechny děti, a pak se nám zkrátil čas i o celé středeční odpoledne kvůli natáčení. Když si to přepočítám, tak jsme měly na nácvik z původních dvanácti hodin, hodin sedm. Za tak krátký čas je náročné vymyslet kdoví jak těžkou choreografii... zvlášť pro menší děti, které do styku se současným tancem přicházejí poprvé, proto jsem celou choreografii postavila převážně na improvizaci. Nakonec jsme ale i přes časové problémy vše stihly nacvičit a natočit a ze mě tak všechen stres najednou opadl.

Ve čtvrtek a v pátek se film stříhal. Děti byly zatím zabavené výletem a hrami a hned v pátek odpoledne proběhla premiéra, kde se film promítl všem rodičům. Nakonec nechybělo ani slavnostní předávání Oscarů všem zúčastněným dětem. Celý tábor jsme tak zakončili a děti propustili po tom náročném týdnu domů.

Když si to všechno zpětně shrnu, pět dní je na takový projekt krátká doba. Všechny záběry se pochopitelně natočit nezvládly, některé jsme museli natočit my, vedoucí a do některých částí jsme doplnili mluvené slovo, aby příběh dával smysl. Nebylo ale nic, s čím bychom si neporadili a i přes své mouchy slavil film mezi dětmi docela úspěch (což nás mile potěšilo). Za všechny vedoucí asi teď můžu říct, že jen doufám, že si tábor děti užily. Já za těch pět dní nasbírala ohromné množství zkušeností a zážitků, tak doufám, že budu mít tu příležitost i příští rok.

Prázdniny se nám studujícím překlenuly už do poslední čtvrtiny. Je šílené, jak rychle to utíká, ale čas nezastavíme ani kdybychom chtěli sebevíc. Ten další školní rok začne, ať se nám to líbí nebo ne.

Mraky jsou nepředvídatelné a tím úžasné. Nikdy nevíme, kolik podob mají a kolik z nich nám předvádí. Jako malá jsem v nich hledala skryté věci, lidi, zvířata, trávila jsem tím dost času. Dodnes bývají zdrojem mé inspirace, a stále mě nepřestanou fascinovat.

Od začátku prázdnin pracuji na takovém malém projektu. Teď, když už jsem jej začala konečně viditelně realizovat, se o něj můžu podělit i zde na blogu.