Atunai

Už je to také nějaká chvíle, co jsem úspěšně absolvovala první ročník na střední uměleckoprůmyslové škole. Živě si pamatuji, jaký to byl pro mě záhul. Zbytečně jsem řešila prkotiny, které bych teď udělala třikrát rychleji a bez obtíží. Teď mě trápí mnohem složitější úkoly a pomyšlení na první ročník mě vrací do chvil, kdy mi všechno připadalo složité i když teď vím, že to složité vůbec nebylo.
A právě během toho prvního roku mi vzniklo spousty zajímavých prací. Jedna z ní byl určitě papírový most, a pak interiér na libovolné téma.

Nikdy bych se do figurální kresby nedonutila nebýt školy a učitele, který nás učí. A už vůbec by mě nenapadlo, že budu někdy schopná takový portrét nakreslit. Natož jako domácí úkol za 2 dvě hodiny. Vždycky jsem byla, co se kresby člověka týče, totální tele. 

Ať se nám to líbí nebo ne, školní rok opět udeřil. A pro každého z nás je vždycky alespoň něčím těžký. Ať už jde o brzké vstávání, dlouhou školu, málo našeho volného času nebo o otravné spolužáky. Jak se poprat se školními dny, které mohou zdánlivě vypadat jako největší "strašáci" jsem se zamýšlela v článku Nový školní rok se blíží, musíme se ho opravdu tak bát?. Myšlenka "Zpříjemni si svůj den" mi přišla docela jednoduchá a účinná. A za nedlouho jsem se nad tím sama přesvědčila.

Aniž bych to totiž vědomě tušila, poslední týden prázdnin jsem si zpříjemňovala malováním (což běžně nedělám). Konec se blížil neuvěřitelnou rychlostí a já byla nervóznější a nervóznější, a tak jsem začala přemýšlet, co by mi mohlo se strachem z nového školního roku pomoci. Napadli mě patroni. Mí smyšlení patroni, kteří by mi pomohli postavit se svým obavám čelem. Jsou to sovy. Sovy proto, že se mi líbí pomyšlení, jak mě sledují z nějakého vzdáleného stromu, jak jsou tiché, nenápadné a ostražité, jak mě hlídají především v noci, kdy jsou mé obavy největší.

Jak jsem doufala, mé dvě patronky mi pomohly. Po domalování jsem se cítila odhodlanější do nového školního roku a na to "strašidelné" pondělí jsem se nakonec docela těšila.

Teď už mi zbývá si akorát sehnat rámeček, abych si obrázek mohla někam pověsit. Chci, aby mi pořád připomínal, že nikdy nebudu na nic sama.

Od začátku prázdnin pracuji na takovém malém projektu. Teď, když už jsem jej začala konečně viditelně realizovat, se o něj můžu podělit i zde na blogu.

Oba prodloužené víkendy už bohužel před týdnem skončily. Mým cílem bylo jediné: odpočinout si. To se také podařilo. Mohla jsem alespoň na chvíli vypnout kapitolu ,,škola".

To ale netrvalo dlouho, po třech dnech jsem musela opět nastartovat, abych se z těch všech úkolů o víkendu nezcvokla. V neděli jsem konečně dodělala další úkol do předmětu ,,výtvarná příprava". Ještě předtím, než začaly ty naše skvělé prodloužené víkendy, jsme v tomhle předmětu modelovali... z hlíny (kdo mě zná ví, že mě modelování dvakrát nebaví a taky nejde). Modelovali jsme různé geometrické útvary, které jsme pak skládali do kompozice... z tou taky pořád bojuji. A jako rozvíjení této práce nám bylo zadáno: ,,Udělejte stejné zátiší jako to, co jste vymodelovali z keramické hlíny. Máte na to tři týdny." - to bylo tím, že nám dvakrát v týdnu odpadly hodiny.

Docela jsem se toho bála. I když ve výsledku trochu pokulhává kompozice, což je vidět na té druhé fotce, odvedla jsem tu nejlepší práci, co jsem zrovna mohla odvést. Po druhé bych do toho asi dobrovolně nešla. Tím, že jsem šílený perfekcionista mi taková práce trvá dvakrát tolik času, co ostatním... a že by ten výsledek byl nějak znatelně lepší? To úplně nevím. :D

Moje zpracování na téma ,,Harmonie". Upřímně, úkol to byl složitý, obraz jsem třikrát předělávala kvůli obrovskému kontrastu mezi červenou a zelenou, který stále přetrvával. Nakonec se mi to ale myslím povedlo.

Minulý týden jsem si udělala pár hodinek čas a i přes to, že nejsem úplně sochařský typ, řekla bych, že se to i té veverce docela podobá. :D


S hlínou jsem nikdy pořádně nedělala, ale to ve finále ani tak nevadí. Stačí dva domácí úkoly do školy, nad kterými strávím pár hodin a pak i začínám být v tomhle ohledu docela použitelná.

Ráda zkouším pořád něco nového s nadějí, že mě to chytne. Akvarel mě teď poslední dobou opravdu dost chytl. Postupně se s ním seznamuji. Zkouším, jak barvy reagují při větším i menším množství vody, různě je roztírám a překrývám a sleduji, jak to vlastně celé funguje.

Jako malé mě hrozně bavilo stavění hradů z kostek. Kostky pro mě byly odjakživa jedním z mála opravdu vděčných hraček...

Řecká mytologie mě vždycky nějakým způsobem zajímala.... Tedy, začalo to vlastně jenom díky knižní sérii Percy Jackson (od Ricka Riordana) - kterou můžu vřele doporučit. Je to taková moje srdcovka, na kterou nedám dopustit. Nicméně, díky této knize jsem měla možnost poznat nenásilnou formou alespoň části řecké mytologie, poznat spoustu řeckých bohů, polobohů a jiných bytostí spjaté s řeckou mytologií. Díky bohu za to.

Tentokrát jsem se měla pořádně zamyslet nad scénou z filmu, seriálu či pohádky, která mne nějakým způsobem utkvěla v paměti. Bylo to docela  jednoduché. Smolíkovi jsem sledovala od malička pořád dokola. Úplně nejlepší část byla ta, kde malý Ládínek s taťkou Pepou navazují spojení se svým pra, pra, pra,.. vnukem z třicátého století. A to byl možná ten impulz, který mě dovedl k tomu, to nějak zpracovat.

Před pár týdny jsme ve škole dostali zadáno, abychom vymysleli a vytvořili ilustraci k jakékoliv knížce či úryvku. Já vypracovala tuto ke knížce ,,Čáry života" od Veronicy Roth: